3 dny v kuse bulim, je to ohraný už. Připadá mi, jak kdyby to bylo věčnost. Včechno tak poseru a všechno to skončí v háji. Skončí tak věc, ktreou něchci poslat do háje. Nemůžu, protože sem si jí oblíbila.
Kámoška se omluvila, omlouvá se pořád dokola, já jsem v pohodě. Teda. Z týhle věci ano. Jméno Martin mi smůlu přineslo, ale to už mnohem dřív. Teď to nějak vyprchalo. Za to nějaká jiná věc přebíjí..
Vlezl mi do hlavy jeden kluk, jeden hoch. Kluk, se kterým se kamarádím asi 2 měsíce. Má přenádherný modrý oči. Od doby, co jsme byli na výletě celá naše partička, vlez mi do hlavy. Píšem si, chodíme celá parta ven. Je to strašně fajn. Zrovna teď si píšem, há...
Chjo, neumím hrát radost. Neumím psát obsáhlejší článek, při poslechu hudby, kterou tu mám puštěnou. Prostě se trápím. Radost mi však dělá fakt, že se dneska rozešel s holkou. No radost, nejsem škodolibá, štve mě to. Jenže někde uvnitř mě to hřeje. Měla bych se mít dobře. Prý se mu líbim a až bude stanování na začátku prázdnin, chtěl by být se mnou ve stanu. Strašně to hřeje, strašně. Jenže je tu hrozně problémů.
Po jednom dni, květnovým, minulý rok..nemůžu navázat žádnou známost. Mám nějaký blok, utíkám, mám strach. Ze zklamání. Tak šíleně to bolí. Odmítnutí, který nastalo..Je to skoro rok, hloupej rok. Přesto se mu nedokážu podívat do očí. Přesto nedokážu zapomenout. Víc než rok jsem ho chtěla. Zůstalo to u slz..
Ale nechci se obírat mojí minulostí, stalo se, stalo se. Pořád utíkám, nedokážu se s ním bavit a chovat jako víc než kamarádka. I když bych šíleně chtěla. Chci s ním být, jenže nedokážu nic víc, než pouhý slova. Do prčic. Pitomej blok. Chci ho, mám šanci. A zase to určitě poseru.
Kruci, kruci, kruci, kruci




Tak to by jsi byla fakt blázen, aby jsi ted od všeho utekla, když to vypadý tak nadějně..