Květen 2011

Pád na dno.

29. května 2011 v 15:58 | Therine♥ |  New
Ahoj špunti.

Nebudu jako pokaždý začínat tím, jak se mám. Sama to nevím. Mám se tak přelomově, jednou dobře, jednou jsem na dně. Na dně, hrozné to. Bohužel nic neuděláš. Přišla jsem o nejlepší kamarádku jedním slovem a má veškerá naděje vyhasla. A navíc ty pitomý jizvy na rukou se taky budou léčit složitě, proč, jen proč mi to tak pomáhá ?!


Naši byli o víkendu pryč. V pátek odjeli, před chvilkou přijeli nazpátek. Nedělala jsem žádný kalby, jen jsem si užívala prázdný byt, bratr byl totiž taky pryč. Nikoho jsem si domů nezvala, nikde jsem nespala a ani jsem se v pátek neopila. Nevypila jsem ani jedno pivo, wow ! Co mě ale štve, je ta pitomá závislost. Závislost na žiletce a na cigaretách. V pátek, na tý oslavě, jsem sice neměla ani jedno jediný. Včera však jsem se nějak rozkouřila a je mi to vnitřně nějak blbý.


Připadám si hloupě, strašně hloupě. Píšu tady, jak se řežu, přitom bych byla nejradši, kdyby to věděli jen ty dvě osoby, kterým jsem to řekla. Kámoška a kámoš. Kámoši, kteří v tom jeli taky a pomohli mi. Sice jsem jim nedokázala slíbit to, že už to nikdy neudělám, ale alespoň mi bylo líp. Dva lidi věděli, že ta zavázaná ruka neni od pádu, jak jsem říkala ostatním. Jedu v hnusnym svinstvu, strašně mi to vadí. Ale kde je pomoc? Na jaký straně? Nemám nejlepší kámošku, ztratila jsem tu jedinou naději, jedinou.




Kdyby se o mým stavu dozvěděl můj drahý, jsem si na 98 % jistá, že to zabalí a nechá mě. Ty 2% je takovej ten optimismus a to, že by mi mohl dát ještě malinkatou šanci. Kvůli němu bych to už asi nedělala. Ale víte co. Stačí jedno malý klesnutí z té mé nálady a jdu do koupelny. Je to hrozný, hrozný. Přitom je tak krásný to, že mi to pomáhá. Musim přestat, začíná léto a já nechci pořád jak pitomec nosit dlouhé rukávy nebo obvaz a vymlouvat se, že jsem uklouzla v kuchyni. Lhala jsem, strašně mě to ze vnitř žralo, že jsem lhala. Lhala jsem kámošům i mý v tuhle chvíli nejmilovanější osobě. Ale my dva jsme si docela rovni. On má totiž potíž s tím, držet sliby.


Dneska jsem spala krásných 15 hodin. Dělejte ze mě koho chcete, je mi to fuk. Krásně jsem se prospala a kdybych nemusela jít uklízet, spim tak do dvou odpoledne. Takhle jsem to musela zabalit ve 12 dopoledne, donutit se vstát a gruntovat byt. Těšila jsem se na naše, mám je hrozně ráda. A věřím, že s tím optimismem, s kterým přijeli od babičky, mě budou držet právě oni nad tou propastí a nedovolí mi spadnout na to dno. Pád je to hrozně bolestivej.


Alespoň, že děda je v pořádnu. Už dokáže vyjít schody nahoru a prostě je hezký slyšet, že můj prarodič udělal obrovskej skok a už je ,,zdravej''. Alespoň, že mám Kelímka. Kelímka Kelímkovatýto, mýho psa dokonalýho. Včera jsem si přestala ubližovat kvůli ní. Radši jsem šla spát, než abych tam seděla a koukala na ní, ubližovala si a přemýšlela, proč se to v jedný chvíli obrátilo. Nevím, jestli v tom svinstvu ještě pojedu, přece jenom je to nemoc. V tuhle chvíli, co tady ťukám do klávesnice, nechci. Ale bůh ví, jak bude za chvilku, jak bude zítra a pozítří. Jestli zase budu muset přetlouct psychickou bolest tou fyzickou.

Ve hvězdách.

24. května 2011 v 22:01 | Therine♥ |  New
Zapneme Youtube, pustíme si skladby od mých favoritů a co hlavně, zapřemýšlíme si nad tématem Budoucnost.

Budoucnost. Slovo, které vypovídá, že něco ,,bude''. Něco přichází. Nevím, co bude. Nevím, co bude za hodinu, zítra, pozítří, natož za deset let. Nejsem člověk, kterej by žil budoucností. Žiju přítomností, užívám si každý minutky a nedokážu si představit, co bude někdy v budoucnu. Neumím si vybavit, jak budu vypadat za deset let, jako jsem si to před deseti lety také nedokázala vybavit. Nevím, jestli za deset let budu ještě studovat, nebo budu už někde létat v oblacích. Nevím, jestli budu lítat, vždyť ani na 100% nevím, jestli chci být letuškou. Žít život tam nahoře, být daleko od starostí. Ale zase ztratit přátelé, rodinu, přítele. Nevím, má to své plusy a mínusy..Ale je to ve hvězdách. Tam někde daleko.

Nejsem optimistická, ani realistická, ani pesimistická. Jsem tak všechni dohromady. Možná proto si ani nedokážu vysnít, jaký to všechno jednou bude. S budoucností souvisí i moje sny. Protože když se ty sny mají stát někdy potom, je jasný, že to bude v budoucnu. Mám svoje sny, sny, od kterých se neopustím. Jsou to sny, které se můžou stát za měsíc, které se stanou možná z 4 měsíce. Sny, které se stanou asi za 6 let. Kecala bych ,kdybych řekla, že jsem nikdy nesnila o tom ,co bude.

Chtěla jsem tolik věcí, aby se stalo. Abych byla šťastná. A to je moje přání snad vždycky, když padá hvězda nebo si mám něco přát. Vždycky chci, abych v budoucnu byla šťatsná. Ať je to klidně minutka štěstí nebo celý den. Vždycky jsem hrozně snila. Vysnila si svůj život. Naplánovala si, kde budu bydlet, co budu dělat, s kým budu, co budu dělat v určitých situacích. Každej den se tohle mění. Jednou si dokážu představit, že tou letuškou budu. A druhej den si představím, jak by se mi stýskalo. Ale vždyť to neni jen o tom, co ze mě jednou bude. Jde přeci o víc.

Budoucnost, konec světa, svatba, smrt blízkých, narození potomka, maturita, rozlučka, mnoho narozenin a oslav, pohovory, spálené obědy, poprvé(ať už cokoliv), naše vnoučata, užívání si života, kamarádství, láska, bolest, naše smrt. Je toho strašně hodně, co se jednou může stát. Jsem hrozně ráda, že do budoucnosti nevidím. Nechtěla bych se dozvědět, co mě čeká, i když věštba od kartářky mě docela zajímá a zvedá z židle. Jestli budu žít podobný život, jako mi ta paní vyčetla(vlastně mamce), i se těším. Ale moc na to nedám. Nechám se radši překvapit.

Těším se na svojí budoucnost, na svoje výhry a prohry. Na to, co bude. Jak zítra, tak za 30 let. Žiju přítomností, a tak si teď užívám chladného večera, sluchátek v uších, zahřátého notebooku, který mě hřeje do rukou a užívám si života. Hodně věcí je fajn a možná, že se vrací ten starej dobrej optimismus. Ztracený kámoš optimismus. Nebo mě zkušenosti naučily a já už budu jen pesimistická ?! Ani nevím, lidi. Vím jenom jedno. Jednou stejně umřeme a života si musíme užívat stále. Nikdo neví, co se stane zítra. Kdo se narodí, kdo zemře. Kdo někde vyhraje a kdo prohraje. Komu se splní sen a kdo klesne na samé dno. Každý den přináší novou naději. Tak jen děkuj Bohu, že si přežil tenhle den, užil si maličkostí jako já a těš se na zítřek.

Život je fajn.

Šťastný stereotyp.

15. května 2011 v 13:14 | Therine♥ |  New
Dobré ranko.
Hem. hem. Ono už je tolik?

Mám se strašně fajn. Zase mě zaplavila euforie. Konečně mi otevřela oči. Konečně se to začíná vyjasňovat. Zachvilku bude jasno, jen počkat. Vidíte? I ten zatracenej optimismus se vrací a ta hnusná pesimistická doba mizí.

Miluju svoje přátelé, lidi, kteří mi pomáhají, podrží mě a dodají mi ten optimismus. Nechápu holku, která si říká nejlepší kámoška a potom se mi skoro vysměje, když jí řeknu svůj sen. S Kelímkem, mým čumáčkem, budu chodit na Dogdancing. Naučíme se tancovat, budeme za hvězdy a utřeme všechny blbečky, kteří si myslí, že jedna malá holka s nějakým ořechem nic nemůže udělat a změnit. Nemůže nic dokázat. Oči mi otevřela trenérka na cvičáku. Říkala, že se Kelinka hodí na Dogdancing. A až v říjnu bude dospělá, všem dokážeme, co jsme zač.

Zachvilku letím za kámoškou, musíme si udělat kostým z papíru na jednu akcičku, která bude v pátek. Snad dneska uvidím i jeho. Kluka, kterýho mám strašně ráda. Včerejšek s ním byl dokonalej. Byla jsem na R'N'R night a kvetla jsem radostí, že jsem tam vůbec mohla. Můj zarach z čarodek tu přeci jen ještě je :D Mám toho špunta strašně ráda, strašně.



Je celkem podezřelý, že se mám už docela dlouho fajnově. Nejsem optimistická, abych si myslela, že to potrvá straašně dlouho. Navíc jsem i po půl roce pořádně vyspalá. Po půl roce jsem spala víc než 12 hodin. To chce potlesk, přátelé.

Moc dlouhý článek jsem nenapsala, toť pravda. Ono totiž není ani co popsat. Naše krize v rodině, kdy se hádá každý s každým a hnsuný počasí, který nás navštívilo včera večer, se moc popisovat nedá. Ale stejně se mám krásně. Na srdci mě hřeje láska, přátelství, štěstí. Ze sebe cítím jeho vůni, v hlavě mi hraje písnička, na kterou jsme u sebe byli hrozně blízko.A já tě bože prosím. Ať to neskončí.

Na dně tma je hustá, tam nahoře je to lepší.

11. května 2011 v 16:04 | Therine♥ |  New
Čau lidi. Čáu lidí.

Heh. Kdybych těď nebyla tak hnusně unavená, napíšu docela vtipnej článek ,,O mém městu''. Ale tak. Asi bych napsala hodně pozitivních vět než těch negativních. Na to si ale když už vyhradím Nový článek a těď vám napíšu něco, co je nového.


Jsem hrozně unavená, ale to už jsem psala. Dneska jsme byli se školou na exkurzi v Harrachově, kde jsem byla už potřetí. Ale tak. Bylo to fájn. Až na ty zpropaděný komáry, kteří začali už zase lítat a kteří mě celou durubali. Možná kdybych nešlapala ten hnusnej kopec na to, abych viděla z můstků krásný výhled. Od něčeho neurčitého jsem si ještě odvezla odřenou nohu..Ale tím Vás tady zatěžovat faakt nebudu ;D


S mým milým je to fajn, klape nám to. Máme 11ti denní výročí, hehéé. Dneska ho možná ještě jednou uvidím a řeknu vám, mám ho čím dál víc radši. Jak jsem se zezačátku bála (ach, můj první vztah), že ho ani snad milovat nebudu. Vyjasňuje se to a já ho mám fakt strašně ráda. Zatím strašně ráda. :)


S mojí nejlepší kamarádkou to začíná být zase fajn. Začínáme nanovo s naším kamarádstvím. Včera se mi vybrečela na rameno, já se jí omlouvala na kolenou. Všechno se zdá být i v pohodě, až je to podezřelý. Mám tričko jaký jsem dlouho chtěla, nejlepší kamarádka se mi vrací a začíná to být jako dřív (snad), mám kluka, kterýho mám strašně ráda, kamarády, s kterýma trávím odpoledne kouřením vodní dýmky a pití piva. Ouč, to jsem vám ještě chtěla napsat.


Zdá se mi, že se zase měním. Nejde o to, že bych se měnila k horšímu, to už tu bylo. Cítím, že je to změna k tomu lepšímu. Sice piju pivo, který mi dřív nechutnalo, daleko častěji si dávám cigaretu, kouřím vodní dýmku. Ale s mýma náladama to jde do kopce, ráno si říkám, že se musím mít fajn. A kupodivu se mám i dobře. Žvýkám oblíbený žvýkačky, poslouchám Mandrage, myslím na něho a tak nějak přemýšlím, jestli dnešní hokej vyhraje Rusko nebo Kanada. Sázku s mým kamarádem chci vyhrát. Ale to už by bylo hodně velký štěstí v poslední době, kdyby vyhrálo Rusko a já bych vyhrála to jedno pivo. Heh. O to jedno pivo tu přeci vůbec nejde.





Miluju tohle počasí, už aby se jen ohřála voda na příjemno a já bych z našeho mola skočila do vody, umáčela se vlasy, rozmazala řasenku a vylezla z ní plná energie. Tyhle představy mi říkají, že už se blíží léto. Heh, tohle si teda pekelně užiju ;) I když už se s naší třídou vcelku asi nikdy v životě neuvidím.


Zachvilku jedu na cvičák s Kelímkem, těším se ? Ale ani moc ne. Jak hrozně mě to zezačátku bavilo a chtěla jsem tam být co nejčastěji, teď to pominulo a radši bych šla do tý zakouřený hospody sledovat hokej (Česko-USA). Nějakej nadšenec do hokeje ale nejsem. Nu což, až přijedu, možná mého milého ještě uvidím a možná si hodím dvacet a vydržím to až do rána. Spala bych, až bych vraždila, vážně !


Když si tak říkám, vrací se stará Therine, mohla by zase častěji chodit na blog a něco optimistického napsat. Vrací se mi starý optimismus, vracím se. Sice pomalu, ale tuhmě změnu cítím. Tak držte pěsti, ať se vrátí mé pravé švihlé já a Bože : ,,Děkuju ''



Jsi blbej a nemáš žádnou tvář...

4. května 2011 v 18:50 | Therine♥ |  New
Nadpis z mé oblíbené písničky.

...Sorry, ale v patnácti fakt nemůžu vědět, co chci. Možná se najdou jedinci, kteří ví na 100%, co chtějí, kam chtějí, koho chtějí. Já to nevim, doplatim na to a vlastně už kvůli tomu platim.

Strašně se toho změnilo, život se mi vydal tím lepším směrem, jsem přijatá na 100% na školu, jsem zadaná. Přitom si stěžuju. Neumím se radovat z maličkostí, z toho, že mám kluka. Je to složitý, chce se mi v tom babrat, konečně přijít na to, co se mnou je, přitom to nedokážu. Nedokážu vysvětlit neznámým lidem, co mi je. Sama to nevím. Mám být šťastná doprčic.

Hrozně kašlu na blog. Psala jsem to i minule, ale drásá mě to víc a víc. Zanedbávám mojí nejlepší kámošku, a i když jsme si vyříkaly vše, co bylo, co se stalo, proč to neni jako dřív, bojím se, že už to jako dřív nebude. Vidím jí 3x do týdne, dřív jsem jí viděla den co den. Nesměju se jejím fórkům, občas mě fakt štve. Mám jí ráda, ale strašně mě mrzí, že je to takový jako teď. Drásá mě to.

Mám zaracha kvůli čarodkám, ven sice můžu, ale nemůžu večer. Na čarodky jsem byla pozdě doma, zapomněla jsem si mobil u kámošky a ještě jsem lhala. Rodiče na to přišli a nemůžu na žádnou akci. Jo, fajn. Udělala jsem chybu. Ale za ten hezký večer to stálo. Ty čáry byly dokonalý. Teď je to nějaký divný. Kromě toho dokonalýho čaje, co mi hřeje žaludek. Nevěřili byste, u Nás v Jablonci včera sněžilo.

Musim skočit se psem na procházku. Nechce se mi vytahovat zase zimní bundu, nabíjet mp3ku. Ale jít musim, stačí, že doma teď nemám úplně veselo. Zvlášť s mými plány nějak maminka nesouhlasí...To je na dlouhý povídání.

Ono je všechno hrozně nějaký..divný. Měla bych lítat, nelítám. Toho mýho kluka mám ráda. Sama musim přijít na to, jestli jako dobrýho kámoše nebo něco jako víc. Ale jo, dyť spolu zatim nejsme moc dlouho. Mějte se.