Ahoj špunti.
Nebudu jako pokaždý začínat tím, jak se mám. Sama to nevím. Mám se tak přelomově, jednou dobře, jednou jsem na dně. Na dně, hrozné to. Bohužel nic neuděláš. Přišla jsem o nejlepší kamarádku jedním slovem a má veškerá naděje vyhasla. A navíc ty pitomý jizvy na rukou se taky budou léčit složitě, proč, jen proč mi to tak pomáhá ?!
Naši byli o víkendu pryč. V pátek odjeli, před chvilkou přijeli nazpátek. Nedělala jsem žádný kalby, jen jsem si užívala prázdný byt, bratr byl totiž taky pryč. Nikoho jsem si domů nezvala, nikde jsem nespala a ani jsem se v pátek neopila. Nevypila jsem ani jedno pivo, wow ! Co mě ale štve, je ta pitomá závislost. Závislost na žiletce a na cigaretách. V pátek, na tý oslavě, jsem sice neměla ani jedno jediný. Včera však jsem se nějak rozkouřila a je mi to vnitřně nějak blbý.
Připadám si hloupě, strašně hloupě. Píšu tady, jak se řežu, přitom bych byla nejradši, kdyby to věděli jen ty dvě osoby, kterým jsem to řekla. Kámoška a kámoš. Kámoši, kteří v tom jeli taky a pomohli mi. Sice jsem jim nedokázala slíbit to, že už to nikdy neudělám, ale alespoň mi bylo líp. Dva lidi věděli, že ta zavázaná ruka neni od pádu, jak jsem říkala ostatním. Jedu v hnusnym svinstvu, strašně mi to vadí. Ale kde je pomoc? Na jaký straně? Nemám nejlepší kámošku, ztratila jsem tu jedinou naději, jedinou.
Kdyby se o mým stavu dozvěděl můj drahý, jsem si na 98 % jistá, že to zabalí a nechá mě. Ty 2% je takovej ten optimismus a to, že by mi mohl dát ještě malinkatou šanci. Kvůli němu bych to už asi nedělala. Ale víte co. Stačí jedno malý klesnutí z té mé nálady a jdu do koupelny. Je to hrozný, hrozný. Přitom je tak krásný to, že mi to pomáhá. Musim přestat, začíná léto a já nechci pořád jak pitomec nosit dlouhé rukávy nebo obvaz a vymlouvat se, že jsem uklouzla v kuchyni. Lhala jsem, strašně mě to ze vnitř žralo, že jsem lhala. Lhala jsem kámošům i mý v tuhle chvíli nejmilovanější osobě. Ale my dva jsme si docela rovni. On má totiž potíž s tím, držet sliby.
Dneska jsem spala krásných 15 hodin. Dělejte ze mě koho chcete, je mi to fuk. Krásně jsem se prospala a kdybych nemusela jít uklízet, spim tak do dvou odpoledne. Takhle jsem to musela zabalit ve 12 dopoledne, donutit se vstát a gruntovat byt. Těšila jsem se na naše, mám je hrozně ráda. A věřím, že s tím optimismem, s kterým přijeli od babičky, mě budou držet právě oni nad tou propastí a nedovolí mi spadnout na to dno. Pád je to hrozně bolestivej.
Alespoň, že děda je v pořádnu. Už dokáže vyjít schody nahoru a prostě je hezký slyšet, že můj prarodič udělal obrovskej skok a už je ,,zdravej''. Alespoň, že mám Kelímka. Kelímka Kelímkovatýto, mýho psa dokonalýho. Včera jsem si přestala ubližovat kvůli ní. Radši jsem šla spát, než abych tam seděla a koukala na ní, ubližovala si a přemýšlela, proč se to v jedný chvíli obrátilo. Nevím, jestli v tom svinstvu ještě pojedu, přece jenom je to nemoc. V tuhle chvíli, co tady ťukám do klávesnice, nechci. Ale bůh ví, jak bude za chvilku, jak bude zítra a pozítří. Jestli zase budu muset přetlouct psychickou bolest tou fyzickou.
