Ahooj. Zdravim. Čau.
Nechápu, vůbec nepobírám, proč jsem si dneska jak idiot patlala s řasenkou, když jsem stejně nikde nebyla, jsem nakvašená a ne, to neni ten správnej výraz pro to, jak se cítim, znova. Nikde jsem nebyla, jsem celá rozbulená, nesvá. A já už kruci nemůžu ani říkat, že jsem nesvá. Když už bulim takhle měsíc, sedim, mám slaný oči, sluchátka v uších a jenom koukám do okna na svojí tvář, která se nijak nevyvedla a zkouším mýma očima prokouknout oči, který bych brala jako cizí. Zkouším se jima dostat do duše tý osoby, co se odráží na okně, a co. Nejde to. Nedokážu si předtsavit, jak to všechno bude, jestli to skončí. A nejhorší je, že už nebudu mít vůbec nic. A nejhorší je, že to tak dopadne. Protože si každej den říkám, že už to nemá cenu. Plácat se v týhle pitomý, nevyvedený lásce. Kruci já ho miluju. Ale tohle nejde. Já to nechci pokonit stejně jako s mojí bývalou nejlepší kámoškou a potom toho jenom litovat. Jako teď, poslední dny, kdy si píšeme a já vim, že jí nemůžu už ani obejmout, nemůžu být svoje, protože už se strašně bojím.

Ani při představě alkoholu se nemám chuť zlejskat.Nemám ,protože bych byla schopná si něco udělat. Protože bych kolem sebe potřebovala někoho, kdo by mě obejmul. A víš co je na tom všem to nejlepší, kámo? Že jsem dřív říkala, kolik mám kolem sebe přátel a jak jsem šťastná. Teď bych dala všechno za jedinýho kamaráda, za jedinou osobu, která by tu byla, poradila mi a já tu osobu prostě chci. Jenže to nejde, nedokážu někoho využít k obejmutí a zase ho odkopnout. Já ani nemám chuť se s někým bavit, já nevim, co mi je. Proč mám řasenku až na bradě, proč je tohle už třetí článek v tenhle den, co píšu, proč jsem neudělala to, co jsem chtěla udělat už včera a říkala jsem, slibovala jsem Bohu, že to udělám. Proč jsem nenapsala mý nejmilovanější tetě, proč to nechávám já sama spadnout do háje.

Do háje proč nemůže být chvilku něco v pohodě? Kruci, proč člověk nemůže být šťastnej víc jak den. A proč se protrápí víc, než se nasměje. Já to nechápu. Nechápu tu blbou ironii někoho tam nahoře, nevim, proč jsem tak naivní. Proč jsem si hloupě myslela, že to bude v pohodě. Já ale o něj nechci přijít, je moje všechno. Ale možná by časem to trápení přešlo, zatímco teď když ho mám je pořád a pořád. Každej den probulim, prosmrkám kapesníky. A já nechci, nechci brečet, nechci o něj přijít. Protože bych už na tomhle hnusnym propšenym světě něměla prachsprostě nic.
Jaký si to uděláš..
Dovolená byla fajn, kdyby jste se ptali. Ano, štvali mě každodenní hádky rodičů, nervozita, přetvářka a všechno tohle. Kdyby bylo hezký počasí, kdybych už kruci měla tu kytaru, užila bych si to ale víc. A taky kdyby nebylo žádný to trápení, žádná ta střízlivost. Čekala jsem, že se z každodenního popíjení vína či šampáňa s rodiči dostanu alespoň do nálady. Ale co. Sice bych se tam nevrátila, protože mě musí zaujmout to místo, ty lidi. A mě nezaujmulo ani jedno. Ani Moraváci, který jsem potkala a ani místo jako samo o sobě. Sice jsem našla spoustu hezkých louk, kostelů, parků.Ale nemělo to svojí atmosféru, v Čechách je líp
Mějte se, užívejte si deště, vy, kteří ho máte rádi. Já si jdu propšet moje oči při poslechu Tomáše Kluse a jeho dokonalých písniček typu Čas, Mimorealita, Pocity, Balada, Pořád ta samá, Nenávratná, Až, Dopis....
čau















